Příspěvky do Almanachu 1999

---

Z příspěvku Ing. Ladislava Hojeckého, podnikového ředitele VŽKG, zveřejněného v almanachu z roku 1969

Vážení soudruzi! ... Proto také převzaly Vítkovické železárny v roce 1947 nad státní průmyslovou školou ve Vítkovicích patronát, který trvá až do dnešních dnů .... Přejeme vám, abyste vychovávali i takové jedince, kteří po dalším studiu vyrostou ve vědecké pracovníky světového formátu, kteří by nadále proslavili i jméno vítkovického technika, vítkovického výrobku a českého odbytu .... Věřím, že dosavadní dobré vztahy budou i nadále prohlubovány a upevňovány k prospěchu VŽKG i vaší průmyslové školy v Ostravě - Vítkovicích.

Z příspěvku Ing. Antona Jance, ředitele školy, zveřejněného v almanachu z roku 1979

Škola obdržela vyznamenání Za vynikající práci, pamětní medaili k 30. výročí osvobození, v roce 1977 získal kolektiv naší školy titul 'Vzorný kolektiv 1977' za pracovní iniciativu při přestavbě a modernizaci staré budovy. V tomto období, tj. v etapě budování rozvinuté socialistické společnosti, s požadavky vědeckotechnické revoluce roste potřeba výchovy kvalifikovaných kádrů. Hlavním posláním současné školy je vychovávat mladé lidi tak, aby z nich vyrůstali odborně i politicky zdatní občané, kteří by plnili požadavky vytyčené XIV. a XV. sjezdem KSČ. Jen tak lze urychlit proces výstavby socialismu a vytvořit materiální základnu komunismu.

Z příspěvku Ing. Rudolfa Otavy, CSc., našeho absolventa, člena předsednictva KV KSČ, generálního ředitele koncernu OKD z téže doby

Vztah každého absolventa ke škole zraje a upevňuje se s přibývajícími lety, v nichž hodnotí, co mu škola dala, jak jej připravila do praktického života. Nebudu výjimkou a otevřeně se vyznám ze svého opravdového hlubokého vztahu ke škole, která mne připravovala a která dnes s hrdostí může hodnotit společenský přínos své šedesátileté výchovné a pedagogické činnosti. Po vítězství dělnické třídy plnila čestně i úkol socialistické výchovy mladé generace, formovala technika socialistické epochy a vychovala za posledních třicet let tisíce odborně i politicky uvědomělých techniků.

Do almanachu z roku 1979 přispěl i Ing. Rudolf Peška, CSc., generální ředitel tehdejšího národního podniku VÍTKOVICE

Přivítal jsem možnost přispět do almanachu SPŠ v Ostravě - Vítkovicích několika poznámkami, které se týkají vzájemných vztahů oborového podniku VÍTKOVICE a Střední průmyslové školy v Ostravě - Vítkovicích od data jejího založení. Od samého prvopočátku založení školy se neustále vyvíjely dobré vztahy mezi podnikem a školou. Kvalitativně nový rozvoj nastává po roce 1945 a zejména po únoru 1948, kdy v Československu zvítězila dělnická třída pod vedením Komunistické strany Československa. Nastává nové období, ve kterém pracující lid naší země nastoupil cestu budování socialistické a komunistické společnosti. ... ,

Příspěvek našeho absolventa z školního roku 1958-59

Průhled 35 lety od maturity ...

... aneb po bitvě je každý generálem. Naskýtá se totiž otázka zda, kdyby bylo možno žít ještě jednou, bychom něco v životě udělali jinak. V mém případě by se našly věci, kterým bych se vyhnul nebo se rozhodl jinak. Na otázku, jestli bych znovu vybral cestu vzdělání počínající průmyslovkou, bych však bez váhání odpověděl kladně.

Nejde jen o vzpomínky, které byly nevyhnutelně dramatické: v druhém ročníku nám přímo ze třídy z vyučování "zatkli' pánové z StB profesora Hankuse, takto obávaného, ale nesmírně efektivního vyučujícího fyziky a elektřiny (pro přináležitost k řádu Salesiánů). Pana Hankuse už jsem nikdy nepotkal. Při jiné příležitosti jsem požádal našeho třídního, Ing. Kučeru, zvaného Zmok (Zmoček), aby mi od "soudruha" ředitele Turka obstaral povolení k vykonávání zaměstnání varhaníka (při studiu). Strnul úlekem, ale po několika dnech mi je mezi čtyřma očima předal se slovy: "Jen se o tom pro pána Boha nikomu nezmiňujte!" S nesmírnou dávkou nostalgie vzpomínám na literaturu pod vedením prof. Červené, zvané "Soňa", podle oblíbené zpěvačky šlágrů té doby. Měl jsem za úkol zpracovat Bídníky od Victora Huga, knihu málem na indexu pro "nezdravý" antisocialistický obsah. Knihu se mi přeci jen podařilo půjčit, ale za svůj referát jsem dostal nedostatečnou, jednu z mála v mém životě. Teprve pod pečlivým ponoukáním profesorky jsem "odhalil" přerod zatrpklého zločince Valjeana v dobrodince a altruistu a to po setkání s neobvyklým biskupem, který křesťanství nejen hlásal, nýbrž je i praktikoval.

Dostáváme se k dnešku. Mladý člověk ve věku pozdního "teenager" je nesmírně vnímavý, vulnerable (přeložte si sami), citlivý k nespravedlnosti a (většinou) vděčný za dobrotu nezištně prokázanou. Čtyři léta, strávená ve vítkovické VPŠ byla a měla by být poznamenána na dušičce študáka jako nejlepší léta našeho života.

Vy, chlapci a děvčata dnes ve školních škamnech, dejte těm profesorům, kteří si to zaslouží, najevo svou vděčnost. Nikdy nezapomenu matematika prof. Dokoupila, který snad nikdy za celý život nedostal slova uznání za fantastickou práci až do doby, kdy jej naše třída ·objevila". Určitě se najdou mezi dnešní gardou pedagogů podobní obětavci, kteří pro své studenty žijí a potřebují čas od času povzbuzení konfirmaci, že je jim rozuměno.

Píšu vám tento příspěvek po mnoha letech strávených v Kanadě a USA. Mohl bych se zmínit o řádce vysokoškolských titulů a jiných akademických parafernáliích obdržených po skončení průmyslovky mám tím v kanceláři ověšenou zeď. Jeden diplom mně donedávna chyběl, dokud jej váš bývalý pan ředitel Muroň vlastnoručně nedoručil - diplom z VPŠ Vítkovice. Nyní zaujímá prominentní místo. Je jen škoda, že není v latině nebo alespoň angličtině. Moje rada je: nechte si udělat diplomy za vzdělání na SPŠ. Vaše vzdělání s maturitou je na stejné či lepší úrovni než americká či kanadská COLLEGE (tříletá), na kterou se jde po skončení 12. ročníku. SPŠ by se měla překládat, a to si musíte protlačit sami, jako College, ať si úředníčci na školském odboru říkají co chtějí. V mé pozici Manažera projektů u naší firmy využívám znalosti z VPŠ odhadem z 75 %, zbytek je nabyt praxí. Vysokoškolské vzdělání a tituly jsou jen na "ozdobu" pro potřeby marketingu.

Závěrem chci doporučit, aby absolventi neztráceli kontakt jeden s druhým, možná za cenu vytvoření ALUMI ASSOCIATION a ve vlastním zájmu prokazovali svými úspěchy v zaměstnání a podnikání, jak hodnotné vzdělání jste obdrželi. Úplně na konec bych pak vyzval své úspěšné kolegy, kteří toto budou čísti, aby sáhli do portmonky a přispěli něčím své ALMA MATER. Když ne sponzorováním ročních zahraničních studií, jako to dělám já, tak něčím jiným, více či méně hodnotným. Nebudete věřit, jak prima pocit z toho budete mít.

Všem přeji hodně zdaru do studia a do dalšího života!
Dipl. lng. Michael A. Maan, Ph. O., P. Eng.
Manager - US Projects, Dynaflow Com pany, Ontario, Canada

Z příspěvku naší bývalé češtinářky, paní PhDr. Frydrychové

Má vítkovická pětiletka

V roce 1964 jsem dostala umístěnku na SPŠ Vítkovice. Pár faktů jsem o ní věděla od svého kolegy Karla Barona, jehož žena Zdenka - dnes pracovnice Českého rozhlasu - tam vyučovala češtinu a ruštinu.
Brzy jsem se seznámila s vedením školy, které mi připomínalo Boží trojici nebo bohy na Olympu: vševládný Zeus ing. Oldřich Turek, šedivý starší elegán Jaroslav Machač a zdánlivě nejpřístupnější ing. František Staněk. Jejich pevné vedení jsem oceňovala, při počtu zhruba 80 učitelů a 2000 žáků jsem je považovala jako jediné možné.

Nejvýraznější postavou našeho kabinetu byla zřejmě prof. Štěpánka Hotová, vyučující češtinu a dějepis. Byla to žena pracovitá a vzdělaná, ale mnozí kolegové mě varovali, abych si před ní dávala pozor na jazyk. Nechtěla jsem věřit, že tato hovorná paní má na svědomí odchod dvou kolegů v 50. letech ze školství.
Výraznou postavou byl kolega Bedřich Pytlík, později Kalaš, rozšafný ctitel ženské krásy. S rozhledem řídil organizaci ROH (revoluční odborové hnutí) a do svého sešitu si denně zapisoval události dne. Pokud jeho deníky existují, mohly by dokumentovat převratnou dobu 60. let. Po prověrkách patřil k těm jedenácti, kteří se propůjčili k potvrzení pravicové oportunistické činnosti svých kolegů, a vyneslo mu to místo ředitele školy.

Vedle mě seděl asi nejzajímavější kolega a nejdynamičtější debatér, prof. Vilém Diak. Znalci angličtiny tehdy pšenice příliš nekvetla, ale jeho výklady české literatury byly natolik osobité a jedinečné, že být někde otištěny, patřily by k vrcholům české Iiterární kritiky. Ač už tehdy pán středních let, těšil se přízni všech kolegyň, kterou jim rád oplácel.

Naproti mně seděl prof. Bohuš Barták, svérázný vypravěč a znalec dějin, které nepřednášel podle požadavků doby, a tak jedna z pasáží pronesená v době obrodného procesu mu později vynesla odchod ze školy.

Mladíčkem byl tehdy prof. Boris Kala, který vyplňoval přestávky a volné hodiny buď tím, že dospával noci mladého manželství, nebo četbou zelených stránek detektivek. Brzy odjel do SSSR (Svaz sovětských socialistických republik), odkud se vrátil značně vyhublý. Pak odešel do Poruby.

Už tehdy výrazným zjevem byl mladý inženýr Ladislav Muroň, zaujatý natolik svými milostnými problémy, že mu občas unikalo, co se kolem děje. Ale přesto byl natolik čestný, že se nepropůjčil k denunciaci a raději školu opustil. Jeho návrat v roli ředitele po r. 1989 byl jaksi symbolický, škoda, že se nezakončil lépe.

Roky ubíhaly, četli jsme Kunderu, Vaculíka, Literární noviny a Kulturní tvorbu s články Jiřího Kantůrka, hrál se Král Vávra Milana Uhde, v divadlech se čekalo na různé politické narážky. V Klubu náročného diváka se hrály dříve cenzurované starší filmy, občas se dalo číst i leccos zakázaného, např. Solženicyn. Po příchodu Alexandra Dubčeka do funkce 1. tajemníka ÚV KSČ (Ústřední výbor Komunistické strany Československa) se začalo lehčeji dýchat. Schůze na škole byly bouřlivé, ale v podstatě jednotné - jen v představách o rychlosti obrodného procesu jsme se lišili. Vedení školy bylo zdrženlivé. Žáci si troufali, zejména při slohu. Štěpánka Hotová přinesla fiktivní projev 'o zemi, kde zítra znamená již včera a kde jsou sto let za opicemi' zakončený zvoláním 'Se Sovětským svazem do úplného zblbnutí!' Některé práce zmizely, některé se ocitly na stole tajemníka MěV KSČ.

A pak vzpomínám na srpnové ráno, kdy mě matka budí ráno slovy: Vstávej, jsou tu Rusové. Koncem srpna se scházíme ve škole. Ing. Kolek a Janec, pozdější normalizátoři, navrhují, aby byla z budovy školy sejmuta rudá hvězda. Já navrhuji, abychom raději odjeli na bramborovou brigádu, pomáhat ohrožené vlasti. Mám štěstí, jedu s kolegy Kolkem a Jancem. Ještě ve středu s námi besedují jednohlasně, ale druhý den přijíždí až na pole záhadné černé auto a bere si Kolka k sobě dovnitř. A pak se najednou jejich argumenty mění. "Čo vám tie armády vadia? Nemožete pracovať?" Křičí na mě ing. Janec. Odpověděla jsem, že pracovat se mohlo i v koncentráku, a Ing. Spálovská mě raději odvádí.

Na příští schůzi oba inženýři háží na stůl dopis, ve kterém se přihlašují k zdravému jádru strany pod vedením Bilaka. Všichni učitelé podepisují petici, o níž se později prohlašuje, že byla schválena jinak, než jsem ji napsala a odeslala na KV KSČ. Výbor KSČ zve tehdejšího tajemníka MěV KSČ Radomíra Gaje. Ten jemně domlouval oběma soudruhům, aby se mírnili, když jsou proti celému sboru.

V únoru jsem byla přijata na konkurs na Pedagogickou fakultu v Ostravě, na SPŠ už jsem učila jen pár hodin externě. Lidé se bojí a dva bojovníci za čistotu strany hledají spojence. Našli jich jedenáct a stejný počet byl i jejich obětí, které musely školu opustit. Ruka strany dostihla i mě, neboť vedoucím prověrkové komise na PF byl ing. Kolek. A tak se loučím s fakultou provázena slovy posudku: Byla jednou z vedoucích pravicových sil na SPŠ Vítkovice.

Strávila jsem na škole pět krásných let. Naučila jsem se tu učit, poznala řadu hodnotných lidí, ale také to, co dovede s lidmi udělat doba a poměry. Vzpomínám na své žáky, denní i večerní. Strávila jsem s nimi krásné chvíle nad literaturou i nad taji české mluvnice. Myslím, že tuto dobu lze nazvat "zlatým věkem vítkovické průmyslovky".

Z příspěvku našeho absolventa z roku 1945, Ing, Zdeňka Medřického

Je pátek 19. listopadu 1993. Za doprovodu smutečního pochodu z Verdiho Nabucca zaplnilo postupně 47 absolventů maturitního ročníku 1944-45 schodiště nad prvním poschodím průmyslové školy před pamětní deskou obětem druhé světové války. Přišli vzpomenout padesátého výročí úmrtí svých spolužáků, nasazených na nucené práce do polovojenské organizace Technische Nothilfe v Berlíně.
V minutě ticha, stále provázené smuteční hudbou, se každému z přítomných promítly znova poslední dny prázdnin v roce 1943 a následující měsíce. Prvního září přečetl tehdejší ředitel na závěr svého projevu jména asi 60 žáků, vybraných pro službu v Německu. Po zdravotní prohlídce v Německém domě byl vyřčen ortel "Tauglich" u 50 žáků vyšší a 3 žáků nižší průmyslovky.

6. září 1943 odjíždíme z Ostravy přes Brno a Prahu. Do Berlína přijíždíme až 24. září. Mělo to být na tři týdny ... Po velkých náletech v noci z 22. na 23. listopad 1943 byli všichni příslušníci TN rozděleni do směn a střídali se při likvidaci následků bombardování, při hašení požárů, obnovování hlavních tahů a vodovodů, při vyprošťování zasypaných atd. Denní směna, vyčerpaná marným bojem se stále se šířícím požárem, přišla do policejního krytu stanice 131 na Joachimstahler Strasse. Důstojník Wermachtu odvádí další skupinu 10 hochů vynášet nábytek z hořícího domu. Je mezi nimi i pisatel tohoto příspěvku. Při zpáteční cestě se znovu rozezvučely sirény, vyhlašují náš už 20. nálet bombardování. Jen těžce se popisuje prožívaná hrůza, strach, když bomby dopadají do bezprostřední blízkosti, když se dává do pohybu celý kryt a kdy pod nohama cítíte vlnění země. Nálet skončil a my se vydáváme hořícími ulicemi přes hromady trosek k seřadišti.

Místo policejní stanice jsme však nalezli jen hromadu sutin vedle hořícího domu. Spolu s příslušníky policie, Luftschutzu a dobrovolníků se snažíme vniknout do krytu. Teprve probouráním zdi ze sklepa vedlejšího hořícího domu se nám daří navázat kontakt se zasypanými. Postupně jsme vytáhli asi 100 osob, mezi nimi i 19 příslušníků TN, někteří s vážným zraněním. Jsou mezi nimi i dva žáci vítkovické průmyslovky. Zřícení vedlejšího hořícího domu však práce přerušilo. Vlastními silami se před smrtí upálením a udušením zachránila skupinka šesti lidí, kteří nečekali a začali kopat tunel, ve kterém se pak zachránili před plameny. Čtyři byli z TN, z toho tři z Ostravy. V troskách zahynulo na následky popálení a udušení devatenáct příslušníků TN, z toho tři z Ostravy.

Oči všech pátrají po pamětní desce obětem druhé světové války. Před očima ožívají sedmnáctiletí a osmnácti letí hoši, z mlhy vzpomínek vystupují postupně podobizny Zdeňka Hrbáče, Vladimíra Jedličky, Lumíra Marka, Miroslava Marenčáka, Oldřicha Olšovského, Karla Poskera, Vítězslava Pospíšila, Zdeňka Žídka a Jaroslava Žebráka.

Vzpomínka však patří i dalším třem spolužákům, kteří byli bez soudu zastřeleni 24. dubna 1945 v Polském Těšíně za účast v odboji. Byli to Milan Rotter, Jan Schindler a Zdeněk Novák.

Tok myšlenek je krátce přerušen smutečním projevem a položením kytic spolužáků a vedení Svazu nuceně nasazených k pamětní desce. Za zvuku smuteční hudby se rozcházíme se slibem "Co budeme žít - nezapomeneme!"

I to je kousek historie naší školy.

Příspěvek PhDr. Zdeny Baronové, nyní redaktorky Českého rozhlasu Ostrava

Redakce: Na SPŠ strojní a elektro jste působila v letech 1961- 67. Potom jste, na základě konkursu, odešla do Čs. rozhlasu a víckrát jsme vás, pokud je známo, na půdě školy neviděli.

Důvod, že se nerada vracím, by možná měl postačit, ale byly tady ještě srpnové události a tahle škola, bohužel, proslula "převlékáním kabátů", takže jsem si hledala přátele jinde. Studenti - to byla jiná: čím víc jim léta od maturity přibývala, o to naléhavěji mě zvali na svá jubilejní setkání. Několik z nich počítám dodnes mezi své spolupracovníky a přátele. Byli i takoví, kteří přišli o radu, pozvat na svatbu, nebo v poslední době dokonce předvést vnoučata.

Redakce: Je to přece jen už bezmála tři desítky let ... Jak na školu vzpomínáte?

V dobrém. Ne nadarmo se říká, že jaký ředitel, takový ústav. A ing. Oldřich Turek držel pevně, ale zároveň velmi citlivě opratě v rukách. Vítkovická SPŠ byla v šedesátých letech největší odbornou střední školou v republice a měla tu zvláštnost, že její pedagogický sbor byl, v době téměř absolutní feminizace školství, téměř výlučně mužský. Když jsem nastoupila, byly zde kromě mě tři češtinářky, těšící se velké autoritě.

Redakce: Hrálo roli to, že jste byla z vyučujících nejmladší? Odcházela jste, když vám bylo 28 let

Myslím že snad ani ne. Snažila jsem se, aby jazyková výuka nebyla vedle odborných předmětů popelkou, a myslím, že se mi podařilo studentům vysvětlit, že jazyk ja základním prostředkem ke pojmenování i těch nejsložitějších technických záležitosti. V tehdejší době politického uvolnění vycházely zajímavé knižní tituly. Četli jsme a besedovali. Navštěvovali jsme společně divadelní představení. V květnu 1967 jsme vytvořili a také realizovali scénář Majáles - bylo to tehdy veselé a milé.

Redakce: Jak vidíte, nebo jak byste ráda viděla poslání školy do budoucna?

Měla jsem na tohle téma možnost točit v rozhlase několik pořadů. Polistopadový vývoj naznačuje cestu celkem jasně: absolvent střední odborné školy by se neměl "zařadit" do mamutího podniku, kde se doslova utopí. Škola by ho měla vyzbrojit takovými znalostmi, aby viděl i své životní možnosti a perspektivy. Aby měl dost odvahy i síly je realizovat. A teď si přihřeju svou polívčičku - aby vedle odborných znalostí získal i potřebu účastnit se kulturního dění, pokud v něm nenajde přímo svého nepostradatelného koníčka.

Richard Šmehlík (maturant z r. 1988) byl r. 1990 draftován hokejovým týmem Bulfalo Sabres, od té doby je profesionálem NHL

S potěšením vzpomínám na pěkná studentská léta a přeji "své" škole všechno nejlepší do dalších let.

Ing. Miloš Ciferský je absolventem a dlouholetým pedagogem SPŠ. Kolegové ho považují za živou kroniku našeho ústavu, a tak jeho vzpomínky a postřehy nesmí chybět:

1. Pane kolego, velká část Vašeho života je spojena s naší školou, v letech 1948·1952 jste zde studoval. Jak vzpomínáte na svá školní léta a atmosféru, která tu vládla?

Vyučování v roce 1948 nezačalo 1. září, ale později, protože v Ostravě se vyskytla infekční epidemie a nás, studenty 1. ročníku, poslali na zemědělskou brigádu asi 15 km za město Javorník. Na škole mezi profesorským sborem probíhaly prověrky a politická situace se do jisté míry promítala i do vyučování a mezi nás. Pracovní morálka studentů byla nesrovnatelně lepší než dnes, a bylo to možná i tím, že jsme přicházeli do 1. ročníku starší. Nejmladší ve třídě měli 161et, nejstarší více než 25 let.

2. Jaký byl tehdy vztah žáků k profesorům a naopak? Objevovaly se v pedagogickém sboru ženy profesorky?

Jak jsem se již zmínil, vztah profesora a žáka byl dán lepší morálkou studentů, přísnějším přístupem skoro všech profesorů a u studentů i obavou, že budou za sebemenší přestupek vyloučeni ze studia. Druhé a třetí stupně z chování byly za přestupky, které se dnes na pedagogických radách ani neřeší.
Pro zajímavost jeden příklad: Vyučování bylo dvakrát týdně i odpoledne. Jeden třetí ročník měl vten den exkurzi do Tatry v Kopřivnici. Kluci se domluvili a na odpolední vyučování do školy nepřišli. Ředitelství školy podalo návrh na vyloučení celé třídy ze studia. Nebýt rok 1948 a dané politické situace (v každé třídě bylo vždy několik studentů v komunistické straně), určitě by byla vyloučena celá třída. Profesorský sbor byl tvořen většinou muži, sám si pamatuji pouze na jednu profesorku. Situace vyplývala z technického zaměření školy.

3. Po absolvování vysoké školy jste se na průmyslovku vrátil, jaké byly začátky Vaší pedagogické dráhy a jak Vás přijali kolegové?

Po absolvování vysoké školy jsem pracoval na Nové huti. Na školu jsem se dostal tak, že ředitel školy ing. O. Turek, můj bývalý třídní učitel, mě přesvědčil, že škola potřebuje mladé, perspektivní učitele. Na škole jsem jako student vykonával různé funkce (předseda třídy, předseda celoškolského výboru ČSM apod.), a tak ve mě viděli mladého učitele, kterému dají funkce, na které sami už nestačili nebo je vykonávat nechtěli. Přijali mě celkem dobře, i když mnozí mi nic neporadili a nepomohli. Musel jsem učit velký okruh různých předmětů, například deskriptivní geometrii. Dnes je to po této stránce lepší.

4. Zažil jste také celou řadu ředitelů, který z nich zvládal tuto nelehkou úlohu nejlépe?
 
Dnes vlastně učím pod osmým ředitelem. Je těžko říci, kdo byl lepší nebo horší. Byli zde ředitelé velmi přísní až tvrdí, ale i benevolentní a můžu říct i neschopní vykonávat tuto funkci. Pokud jste poctivý učitel, vyhovuje vám ředitel přísný a spravedlivý, pokud jste lajdák, pak vyhovuje ředitel, který vás nekontroluje.

5. Po hercích chceme, aby vyprávěli veselé historky z natáčení, existuje nějaký zážitek - ať veselý, nebo naopak smutný, který Vám utkvěl v paměti?

Veselých historek bylo mnoho, jezdili jsme pravidelně na chmelové a bramborové brigády, a jak si sami dovedete představit, zážitků bylo mnoho. Z kolegů vyučujících mi nejvíce utkvěl v paměti ing. F. Vysoudil, zvaný mezi studenty i učitelským sborem ·plantala'. Ten studentům přednášel učivo úmyslně obráceně, než byla pravda, ale běda, když student takto odpovídal při zkoušení. Díky tomu se jeho výstižná přezdívka tak ujala, že i rodiče, kteří přicházeli do školy, se ptali po ing. Plantalovi.
A ještě jednu pro zasmání: V jedné hodině hygieny práce profesor vyvolal studenta a otázka zněla pohlavní nemoci. Student šťasten, že mu připadla jedna z nejlehčích otázek, odpovídá: "Pohlavní nemoci máme ... " Dále se ale nedostal a zkoušející mu uraženě vpadl do plánovaného výčtu: "Jestli vy máte, to já nevím, ale já nemám. Sedněte si, pět!"

Smutných případu bylo rovněž dost, například smrtelný pracovní úraz na chmelové brigádě, těžký úraz mého žáka v kovárně naší školy.

Za tak dlouhou dobu, co jsem ve školství, se stane řada veselých i smutných případů, tak jak to obvykle chodí i v životě.

Nevědecké námitky venkovského kluka - to je název knihy, kterou napsal náš bývalý kolega Vilém Diak. S jeho laskavým svolením vybíráme malou ukázku z 9. kapitoly, str. 259

František vstupoval do nového školního roku s předsevzetím, že na jeho konci už nepůjde na žádný maturitní večírek. Zažil sice i jeden příjemný, ale to byla výjimka. Jedna dívenka začala v nejlepším plakat, a když se jí ptal proč, odpověděla mu, že je jí líto, že už ho nikdy neuvidí. Když však to příštího dne vypravoval ve škole, mínily závistivé kolegyně, že to tedy musela být už moc opilá, když něco takového mohla pronést. Všechny ostatní večírky na sobě nesly záporné znaménko. Nejprve sice za ním chodili kluci i dívky a vykládali mu, že díky němu prožili ve škole mnoho příjemných chvil, ale pokaždé se pak dříve nebo později vynořilo ožralé hovado. A ten bývalý žák mu začal odpouštět. František mu sice dával trojku, ale on mu odpouští, protože je charakter. To, že on je charakter, je to hlavní, čím se oni dva od sebe liší. V zadní lavici se vždycky krčil, aby vypadal nenápadně, ale teď se ukázalo, že to byl skrytý génius. František ovšem byl tak neinteligentní, že na to za celé roky nepřišel, ale bývalý student mu ve své dobrotě odpouští. A ještě mu dá dobrou radu do života: "Buďte přísný!" Teprve na maturitním večírku člověk zjistí, kolik zneuznalých talentů mezi námi běhá, aniž bychom o tom měli tušení.

Charakterem se od Františka radikálně lišil i jeden komerční inženýr. Lezl mu na nervy už tím, že ho pokaždé, když se setkali, ujišťoval, že v jeho třídě zvedne laťku. František to už jednou nevydržel a odpověděl mu: "Působíš na mne močopudně." Načež zahnul do místnůstky. A ten inženýr se také pořád divil, proč on může držet dozor na chodbě poctivě, a František ne. František měl ovšem na rozdíl od něho třídnictví a ustavičně muselo přestávkách ve třídě plnit směrnici číslo 3 nebo příkaz číslo 5. To samozřejmě kolega nechápal. František mu tedy jednou celou záhadu ohledně rozdílného přístupu k dozorům vysvětlil. Neřekl mu ovšem, že dozory jsou ze strany školských úřadů spíše alibismus, protože dozírající nemůže vědět, co se právě děje ve všech třídách, které má hlídat, ale místo toho ho potěšil:

"Bude to asi tím, že ty máš charakter, zatímco já jenom morální profil." Na tom se shodli a byl pokoj.
Ani potom se však jejich setkávání na chodbách neobešlo bez vzrušení, neboť inženýr mu neúnavně kladl divné otázky. Jednou chtěl vědět, proč nosí ve škole tmavomodrý oblek. František se rozhodl, že si na něm vyzkouší, jestli je opravdu františkovská pravda tak nepravděpodobná, že jí nikdo nevěří. Odpověděl mu tedy podle skutečnosti, že do kostela se už ty šaty nehodí, proto je nosí do školy. Ekonom mu na to řekl: "Jdi, ty kecko!" a mávl nad ním rukou.

Mgr. Hana Bonková byla a je hlavní organizátorkou spolupráce školy s gymnáziem v Riidersdorlu v SRN.

S elánem a téměř buldočí vytrvalostí překonávala problémy a nenechávala se odradit, výsledkem jsou kontakty s německými kolegy a studenty

Kdy začala spolupráce s rudersdorfským gymnáziem?

Smlouva o partnerských vztazích mezi naší školou a německým gymnáziem byla podepsána na podzim roku 1995 po návštěvě dvou německých kolegyň u nás. Od té doby se koná pravidelná výměna studentů: na podzim v Ostravě, na jaře v Rudersdorlu.

Která místa studenti při výměnných pobytech navštěvují a co je pro ně nejzajímavější?

Německým studentům se snažíme představit nejen naše město, ale také okolí. Velmi se jím líbilo na Hukvaldech a přitažlivé jsou pro ně výlety do Beskyd. Nás samozřejmě láká hlavně Berlín, byli jsme překvapeni, jak intenzivně se ve městě staví, už věříme tomu, že je to největší evropské staveniště. Studenti jsou při výměnných pobytech ubytováni v soukromí, mají tedy možnost poznat současnou německou rodinu a její životní styl.

V čem vidíte poslání této spolupráce?

Přínos vidím v odstraňování jazykových i ideových bariér a ve formování nové generace nezatížené předsudky minulosti. Právě proto si velmi přeji, abychom nacházeli pro naše partnerství všestrannou podporu.

Mgr. Tomáš Řežáb, zástupce ředitele školy

Na školu jsem nastoupil v roce 1991 jako učitel výpočetní techniky. Protože mě tato problematika zajímala už od studií na vysoké škole, kde jsme se poprvé začali seznamovat s počítači, nedělalo mi velké problémy vplout do této problematiky i na průmyslovce. Množství a kvalita výpočetní techniky ovšem nebyla na takové úrovni, jak bych si představoval. Škola měla jednu učebnu výpočetní techniky vybavenou 10 počítači řady IBM PC 286, které byly spojeny v síti. Nepočítám počítače PMD 85, které už v té době představovaly stroje velmi zastaralé. Postupně začala práce přesvědčování tehdejšího vedení, aby se obnovil nebo alespoň rozšířil strojový park. Chápal jsem nedostatek finančních prostředků. Podařilo se koupit pouze několik dalších počítačů.

Většího množství počítačů se dočkala škola až za vedení pana Mgr. Ing. Pavla Míky, který byl nakloněn velkému rozmachu výpočetní techniky. Vybavily se 3 učebny počítači s procesorem 486 a o rok později pak učebna CNC strojů dalšími 16 počítači s procesorem PENTHIUM. Tato učebna slouží pro výuku programování CNC strojů. Vybavení tvoří dále 1 CNC soustruh a 2 frézky.
V současné době je na škole bezmála 100 počítačů, které slouží nejen k výuce, ale i k administrativní práci.

Neustále zdokonalování hardwaru a softwaru tlačí i školu k nerovném u boji mezi modernizací počítačů a získáváním finančních prostředků na tuto činnost. Přesto se chystáme na velkou modernizaci, která proběhne v lednu 1999, kdy posílíme téměř všechny počítače na škole, které se budou zapojovat do výuky. V současné době probíhají jednání, která by měla vést k zavedení INTERNETU k zaměstnancům a samozřejmě také ke studentům. Jedna adresa, kterou škola dosud vlastní, se jeví už jako nedostatečná.

V době, kdy připravujeme almanach, navštěvuje naši školu zhruba 500 studentů denního studia a bylo by na škodu, kdybychom na ně zapomněli. V následujících řádcích popisují své dojmy letošní maturanti - studenti 4.D

V prvním ročníku jsme přišli na tuto školu jako štěňata do nové boudy. Očekávalo se od nás, že už budeme samostatní a trochu vychovaní. My jsme se však sešli v takovém složení, které nebylo pro slabé nátury. Jakmile se řeklo první D, vstávaly všem učitelům vlasy na hlavě. A tak nám byl už po prvním pololetí přidělen nejobávanější diktátor na škole, který měl příjmení krátké, ale když ho někdo vyslovil, byl ve třídě okamžitě klid. Tento profesor nás provedl nejen útrapami puberty, ale i studia. Pravda, z původních 36 studentů nás zůstala pouhá polovina, která byla pravidelně každý rok doplňována o nové tváře. Postupně jsme se rozdělili na několik skupin: baviče, šprty, a vůdčí a organizátorské typy. Prožili jsme spolu hodně legrace, ale i chvíle vážné.

Střední škola je důležitým mezníkem v našem životě, i když ne zdaleka jediným. Přáli bychom si, aby po nás nezůstala jen hromada programů a písemných prací, ale i vzpomínka na skupinu mladých lidí, kteří pochopili, že i když se dá v životě leccos obejít, pokud se člověk rozhodne pro určitou věc, musí se jí věnovat naplno.

A tak bychom chtěli všem, kteří nás po ty čtyři krátké roky nejen vzdělávali, ale i vychovávali, poděkovat a popřát hodně pedagogických úspěchů.

Za třídu 4.D Martin Chamrád

Postřehy a pocity studentů 2.E

Bylo ráno 3. září 1997 a hloučky studentů se blížily k SPŠ na Zengrově ulici. S uplývajícími minutami naše nervozita stoupala. Kde je naše třída, jací budou profesoři? Podobné pocity se honily hlavou leckomu z nás. Úderem B. hodiny seděla v 1. E spousta vyděšených tváří. Pak vstoupila naše třídní profesorka a kolotoč organizačních záležitostí se roztočil na plné obrátky ...

Od té chvíle uplynul již více než rok. Stal se z nás dobrý kolektiv, byla navázána nová přátelství na celý život a společnými silami se také potýkáme s náročným studiem. Jsme odhodláni (alespoň většina z nás) školu řádně dokončit.

Přes 'občasné' potíže máme svou školu rádi, a proto bychom se chtěli připojit k řadě gratulantů, popřát učitelům vše nejlepší, hodně sil do další práce a naší škole nejméně ještě jednou 8O krásných let! !!

Za třídu 2.E Marcela Šreinerová