Milé spolužačky a milí spolužáci.

Je nedělní večer, jeden den po srazu po 30. létech a já právě končím šestihodinové zpracování 856 fotek, které jsem včera pořídil. Výsledkem je 513 zveřejněných fotografií, rozdělených do 7 fází srazu. Možná také proto mám hlavu plnou vašich obličejů, hlasů a smíchu. Skutečným důvodem je však fakt, že uplynulý sraz byl pro mne velmi vzácným zážitkem. Nedostává se mi příliš mnoho příležitosti strávit téměř celý den se skupinou přátel, ze kterých přímo stříká prostá radost ze setkání. Nedělám si pochopitelně iluze, že bych právě já byl příčinou této radosti, každý z nás má jistě své více či méně oblíbené spolužačky a spolužáky. Ta radost, kterou jsem včera intenzivně cítil všude kolem sebe, byla však tak úžasné a nakažlivá, že skutečná příčina ustupuje před radosti samou do pozadí. Ze včerejšího setkání jsem načerpal obrovské množství pozitivní energie a vám všem, kteří jste se toho účastnili za to mnohokrát děkuji. Pokusím se vám v následujícím textu zprostředkovat svůj pohled na včerejší den.

Včera ráno jsem vstával trochu rozladěn. Do poslední chvíle jsem věřil, že bude slušné počasí, ale jak víte, od rána lilo jako z konve. Musel jsem tedy vyrazit sehnat dostatečně velký igelit a zabalit pořádně tablo, kterému voda vůbec nedělá dobře. Další zážitek byl dostat tablo do manželčiné Fábie. Představoval jsem si, že ho prostě položím na zadní sedadla, ale tato představa se ukázala jako naivní. Tablo prostě neprojde dveřmi. Musel jsem tedy vyprázdnit kufr a vyndat přepážku. Tablo se tam vešlo téměř bez rezerv, ještě že to je combi verze. Celé to pochopitelně probíhalo v hustém dešti. Ještě tašky s muzikou, kytaru a můžeme vyrazit. Další komplikace už nenastaly. Manželka mi to pomohla všechno vybalit a nainstalovat a odfrčela domů.

Přichází Honza Bocek, dáváme si u baru prvního panáka a pomalu začíná být pohoda. Jak by nebyla. Pomalu přicházejí další a další spolužáci a na všech je vidět, že přišli rádi. Hraji malou hru pro radost (já se tím tak občas bavím), jsem rozhodnut, že  všechny spolužáky při vítání naženu do toho malého prostoru u baru. Krásně to vychází a nahoře začíná být těsno a vedro. S příchodem profesora Paučka, už bez organizování všichni postupně scházejí dolů a vítají se s ním. Vypadá to, že jsme se tam schovávali, aby si myslel, že přišel do prázdné třídy. Ještě chvíli probíhá vítání a Hanka s Ivošem zahajují sraz, následuje přípitek a oběd. Po přípitku držíme minutu ticha za Lidku, která k moji a nejen moji obrovské lítosti už na žádný sraz nikdy nepřijde.

V pondělí mi Anička Krayzlová posílá oznámení o Lidčině smrti. Přiznávám, že mám husí kůži a mám nějaké zamžené oči. Dokud jsem to neviděl černé na bílém, tak se mi tomu jaksi nechtělo věřit. Bohužel tato zpráva je o tom, že život je svině. Měli jsem tento báječný sraz téměř přesně o čtvrtém výroči Lidčiny smrti. Doufám, že se na nás shora koukala a že byla ráda, že tam je s náma. Věnujte ji prosím vzpomínku, pro mne zůstává stále živá. :,-(

Během oběda a po něm pokračuje fáze neorganizovaného kecání o všem možném. Kolem půl čtvrté přechází neorganizované kecání do organizované fáze. Zahajuje profesor Pauček tím, že nám připomíná své oblíbené oslovení žáků. Říká nám bobečci, nikoliv bobánci, jak si někteří z nás pamatuji. Dozvídáme se hromadu informací o škole. Nejnovější zpráva je, že se právě uvažuje o jejím zrušení. Z dalších historek mne zaujalo vyprávění pana profesora, jak učil dívčí třídu zakládat pásky do magnetofonu a jak se jeho žačka snažila přehrát pásku na cívce v kazetovém magneťáku. Pokračují spolužáci, každý na to má minutu. Někdo ji dodrží, někdo překročí a někdo zkrátí. Množství informací je obrovské a je to celkem prima sranda. Například Břeťa má doma leguána, přibývají babičky a dědečci, mění se jména spolužaček, no prostě je to mimo rámec tohoto textu.

Snažím se všechny honit, protože se blíží půl pátá o které musí odjet profesor Pauček. Protože poslední spolužáci přišli až během hodiny dějepisu, je právě teď jediný možný čas pro pořízení společné fotografie. Dějepis tedy končí před půl pátou a pak vyháním všechny ven. Sice zase trošku mží, ale je tam pořád lepší světlo než uvnitř. Vynášíme tablo a bereme sebou také fotografii Lidky. Trochu organizování a začínáme fotit. Na první fotku zapomenu zapnout samospoušť, na druhém pokusu zjišťuji, že tady ještě nejsou Evy, na třetí fotce nejsou vidět všem obličeje a konečně až čtvrtá fotka se zdá být přijatelná. Tuto tedy beru jako oficiální fotku srazu a ostatní vyhazuji. Prý u toho běhání od foťáku ke skupině vypadám jako Mr. Bean. Je to pro mne velká čest, mám ho moc rád. Ještě chvíli venku kecáme a pak stěhujeme tablo zpět a vypukává volná zábava. Pro mne začíná ten pravý sraz, protože za společnou fotku se cítím zodpovědný a nerad bych ji zkazil. Takže dokud ji nemám, nějak se nedokážu odvázat. Výsledná fotka je v galerii a v plné velikosti pro tisk v sekci ke stažení.

V poděli odpoledne tuto zprávu reviduji. Jožka Hrabec odhalil, že někdo na fotce chybí a upozornil, že někteří jsou vidět málo. To je ovšem jejich zodpovědnost, každý měl pokyn, ať vidí čočku. To, že se někdo schoval celý, mi ale uniklo, takže Jožkovi dík. No, nebyl jsem v něděli úplně ve formě. Takže jsem dnes znovu vytáhl původní data z archivu a zjistil jsem, že nemám žádnou fotku, kdy by byli všichni. Jak jsem si poradil jsem popsal s celou peripetií focení v komentářích 6 skupinových fotek, které jsem zveřejnil. Všechny mají stále pořadové číslo 284 a přidanou verzi 1 až 6.

Volná zábava sestává z dalšího vebrálního sdělování osobních zážitků (kecání) a nemírného požívání nápojů, vesměs alkoholických (chlastání). Obsluha chystá raut, mňam, mńam, to je dobrot. Vizuálně jsem to zprostředkoval v galerii, ale kdo se nezúčastnil přímo srazu, může toho s klidem litovat, nejen kvůli tomuto kulinářskému zážitku. Po večeři se mohutně tancuje. Kdo by si troufnut říct, že jsme staří, tak ten pěkně kecá. Umíme stále pěkně řádit a věk s tím nemá nic společného. Věk to je stav duše. Opět zprostředkováno v galerii. Tady jsem docela spokojen s přístrojem, který jsem přinesl, stíhá ozvučit ten prostor docela dobře. Až teď vám prozradím, že jsem ho speciálně kvůli tomuto srazu před dvěma dny koupil. Také výběr hudby se zdá být v pořádku, pouze Dívka s perlami ve vlasech je přijata vlažně, maďarština by prý rozproudila krev důkladněji. Takže příště Gyöngyhajú lány.

Poslední významná událost je tradiční muzicirování. Ivo banjo, já kytara a překvapení večera, Tonda přináší housle a perfektně na ně hraje. Stejně perfektně hraje Ivo na své banjo, ostatně jako vždy. Akorát mi to moc nejde, opravdu jsem si v poslední době zahrál velmi málo, no bez trenirovky šampiona nět. Vzhledem ke zkonzumovanému alkoholu mi to ale moc nevadí a "nádherně" si zazpívám, teda zakřičím. Však tak dnes mluvím jako špatně podříznuta husa.

Kluci se skládají holkám na kytky a Ivo a Martinem to vyrážejí zařídit. Po několikerém počítáni hemžících se dám a po odchodu Aničky Krayzlové docházíme k chybnému výsledku a kytka nevyjde na Hanku, které právě sedí stranou. Ivo a Martinem to okamžitě napravují a zařizují ještě jednu kytku, některé holky mezitím dávají své kytky Hance. Nojo, je to pověstné faux paux, ale libí se mi, že si kvůli tomu nenecháme zkazit náladu.

Dále se skládáme na doplatek pro personál a můžeme zůstat do půlnoci, což také činíme. Kolem půlnoci začínám balit ten svůj cirkus a volám ženě, ať si mne odveze zase domů. Probíhá poslední smutná fáze loučení, ale není mi vůbec smutno, byl to úžasný den. Přijíždí manželka, seznamuji ji s Ivošem a ten ji promptně zahraje na banjo. Ještě trochu fotíme a pak už se loučíme. Další průběh neznám, ale před chvíli mi Ivoš přivezl CDčko se svými fotkami a tak se dozvídám stručné zprávy, že poslední vytrvalci ještě pokračovali na pokoji u Tondy a sraz pak zakončili na Stodolní. Detaily nechť sdělí, pokud chtějí, zúčastnění.

My s manželkou jsme odvezli tablo ke mě do firmy a kolem půl druhé jsme se dostali domů. Otevřeli jsme si láhev whisky a pohovořili o životě. Teda já jsme hovořil o tom, jaké mám báječné spolužáky. Do postele jsme se dostali nad ránem, tak jak se mi to občas stává, když už začali řvát ptáci. Říkal jsem si, že bude pěkný den a fakt. To nemohlo takhle být, když jsem stěhoval to tablo?

Když to stručně shrnu, nejvíce si mi líbilo že:

• nikdo se s nikým nehádal a nepohádal,
• nehovořilo se o nemocech a politice,
• všichni se krásně smáli a vypadali velmi šťastně,
• nic nebyl problém, všechno se řešilo jaksi samo,
• kdokoliv cizí by tento sraz pozoroval, mohl by nám pouze závidět.

Vážení přátelé, podílet se na organizaci srazu pro tak báječné človíčky, jako jste vy byla pro mne velká radost a velká čest. Děkuji vám všem za to, že jsem mohl s vámi strávit včerejší báječný den. Jmenovitě děkuji těmto zúčastněným spolužačkám a spolužákům, řazeno abecedně podle rodných jmen:

Radim Adam, Hana Bělková, Jan Bocek, Naďa Fajkusová, Břetislav Hanulík, Jaroslav Hanzel, Rostislav Holuša, Jaroslav Horáček, Stanislav Jeziorski, Eva Jopková, Zdeněk Kamrla (co bych nepoděkovat i sobě, já jsem se sebou docela spokojený), Martin Koch, Václav Kotulek, Anna Krayzlová, Martin Maceček, Antonín Nováček, Stanislav Odstrčil, Anna Pavlíková, Jiří Petržela, Hana Ronovská, Karel Řeha, Rudolf Skoček, Vladimíra Strakošová, Alena Šelongová, Eva Ševčíková, Taťána Šoralová, Jan Štěpanovský a Ivo Ullman.

Z různým důvodů nebo bez udání důvodů na sraz nepřišli:

Josef Hrabec, Miroslav Hurník, Rostislav Jabůrek, Petr Lihotský, Jan Moucha, Marta Novotná, Bohuslav Oulehla, Drahoslav Plšek, Jiří Průša, Ivo Smotlacha,  Eduard Stanovský a Šárka Starečková.

Nejzávažnější důvod pro neúčast na srazu má Ludmila Spieszová, která bohužel už nikdy na žádný náš sraz nepřijde.

V číslech přišlo 28 lidí ze 41, což je 68%. Troufám si tvrdit, že to je vynikající výsledek.

Pokusím se vám časem prostřednictvím webu navrhnout pravidlo pro pravidelné scházení, něco ve smyslu každý první pátek v říjnu v 17:00 u Maxima. Kdo chce přijde, posedíme, pokecáme a jednou za pět let uděláme „velký sraz“ s tablem a hudbou. Přemýšlejte o tom, jestli by byl zájem.

V Ostravě 5. října 2008 zapsal a 6. října zrevidoval
Zdenál